Jdi na obsah Jdi na menu
 


(Empire, 3.kapitola)

SVETLO A TIEŇ

Zafira zaryla drápy do zeme. Poďme konečne!
Eragon a Roran nechali visiet batožinu a zásoby ve vetvách stromu a vyškriabali sa na Zafirin chrbát. Nemuseli sa zdržovať sedlaním, protože na sebe mala sedlo už od minulej noci. Šupiny na chrbte sálali teplom. Eragon sa pevne chytil jedného z tŕňov na krku, aby mohol ustáť náhlé zmeny smeru. Roran ju jednou rukou chytil okolo pása, druhou zamával kladivom.

Keď sa Zafira prikrčila a jediným mohutným odrazom poskočila na okraj priepasti, zapraskal pod jej váhou kus skaly, na chvľu sa zakolísala, ale vzápätí už roztiahla svoje obrovské krídla. Ich tenké membrány sa napäli a vyzerali ako dve priehladné plachty, keď dračica vyrazila nahor k nebu.
„Nie tak silno,“ zavrčal Eragon.
„Prepáč,“ odvetil Roran a uvolnil svoje objatie.
Zafira opät poskočila, a tak sa daľší rozhovor stal nemožným. V najvyššom bode silno mávla krídlami, takže sa zrazu ocitli v trojnásobnej výške. S každým dalším záberom sa blížili k dlhým úzkým mrakom tiahncim sa na západ.
Zafira stočila ich let smerom na Helgrind, Eragon se zadíval naľavo a z tej výšky zbadal otvorenú krajinu okolo jezera Leona. Široký pruh hustej hmly, šedé a tajomné v šere svitanie, stúpal z vody, podobný čarodejnému ohňu spalujícemu hladinu. Eragonovi bolo ľúto, že aj keď sa snažil, ani svojim sokolím zrakom nedovidel na vzdialenejšie pobrežie alebo na južné hrebene Dračích hôr. Od tej doby, čo opustil údolie Palancar, nespočinuly jeho oči na milovaných horách, kde strávil svoje detstvo. Na severe ležela Dras~Leona, obrovská pulzujúca masa, z nej mohol spoznat iba hranatý obrys oproti hradbe hmly, ktorá kryla západnú časť. Jedinou budovou, ktorú poznal, bola katedrála, v nej ho napadli kedysi ra'zakovia, jej ostrý tieň sa nad zbytkom mesta rysoval ako hrot kopie.
A niekde v tej krajine, jež se míhala pod nimi, ležely zbytky tábora, kde ra’zakové smrtelně zranili Broma. Uvědomil si, jaký vztek a zoufalství tenkrát cítil, stejně jako v den, kdy byl zavražděn Gero a jejich farma byla zničena až do základů, a to mu dodalo odvahu postavit se ra’zakům v boji.
Eragone, řekla Safira, dnes budeme nejspíš muset skrývat své myšlenky i mezi sebou.
Ne, ledaže by se objevil další kouzelník.
Jakmile se slunce vyhouplo nad horizont, ozářilo celý kraj kuželem zlatavého světla. V tom okamžiku ožil ještě před chvílí jednotvárný svět celou paletou barev: mlha zbělala, voda se zbarvila jasně modrou, blátem obalené hradby obklopující centrum Dras~Leony odhalily své omšelé žluté zdivo, stromy se zahalily do všech možných odstínů zelené a půda se celá rozsvítila červenou a oranžovou. Nicméně Helgrind zůstával stále stejný jako obvykle - černočerný. Jak přilétali blíž a blíž, hora kamene neustále rostla. I z té výšky působila hrozivě.
Plachtili směrem k úpatí skály, Safira se naklonila prudce k levému boku, až by Eragon s Roranem spadli, kdyby si nepřipoutali nohy k sedlu pomocí řemínků. Pak přeletěla nad plošinou a oltářem, kde vykonávali helgrindští kněží své obřady. Do okraje Eragonovy přílby prudce narazil kvílející vítr a téměř jej ohlušil.
„V pořádku?“ zakřičel Roran.
„Otroci už jsou pryč!“
Když Safira obrátila svůj sestup a začala strmě kroužit vzhůru kolem Helgrindu, Eragona vtláčel do sedla silný tlak. Snažili se najít vstup do doupěte ra’zaků.
Nic, dokonce ani díra dost velká na to, aby se jí protáhla krysa, prohlásila Safira. Zpomalila a zůstala viset na místě poblíž hřebenu, který pojil třetí nejnižší ze čtyř vrcholků s výčnělkem nad nimi. Rozeklané výstupky ještě zvětšovaly hluk vytvářený každým mávnutím křídel, až se mohl svou silou vyrovnat úderu hromu. Eragonovy oči se zalily slzami, jak ho do tváře udeřil závan větru.
Zadní stranu skalisek zdobila síť bílých žilek, jelikož v puklinách zamrzla voda a porušila tak kámen. Nic jiného nekazilo zasmušilou temnotu helgrindské skály, jejíž hrany časem ohladil vítr. Mezi kosými kameny nerostly žádné stromy, keře, tráva, mechy nebo lišejníky, dokonce ani orli si nedovolili postavit hnízdo na polorozpadlé římse. Věren svému jménu, byl Helgrind místem smrti, tyčil se ostrý jako břitva, špičaté zuby protínaly oblohu a zemi jizvily pukliny.
Eragonova mysl se rozběhla krajinou, aby si potvrdil přítomnost jednoho z otroků a dvou lidí uvězněných někde uvnitř, které objevil během včerejšího dne, ale nenašel ani ra’zaky, ani lethrblaka. Když nejsou tady, tak kde mohou být? podivil se. Rozhodl se místo prohledat znovu a objevil něco, co mu předtím uniklo - osamělý hořec, kvetoucí ani ne padesát stop před nimi na místě, kde měl být podle všeho tvrdý kámen. Kde asi bere dost světla, aby přežil?
Safira na jeho otázku odpověděla usednutím na drolící se výčnělek. Na chvíli ztratila rovnováhu, a tak musela zamávat křídly, aby svůj kousek vyrovnala. Místo toho, aby koncem křídla narazila do kamene, ponořil do skály a pak se zase vynořil zpět.
Safiro, viděla jsi to!?
Ano.
Safira vyrazila kupředu, postrčila svůj čenich směrem ke kolmé kamenné stěně, vždy se po zhruba dvou palcích zastavila, jako by čekala, že se chytí do pasti, a pak zase pokračovala v postupu. Šupinou po šupině se Safiřina hlava nořila do nitra Helgrindu, až tím jediným, co z ní Eragon viděl, byl krk, tělo a křídla.
Je to jen iluze! zvolala Safira.
S mocným mávnutím opustila výběžek a vrhla se po hlavě vpřed. Eragon se musel hodně ovládat, aby si rukama nezakrýval tvář v zoufalé snaze uchránit se od strašného nárazu do skaliska.
Za okamžik už se ale díval do rozlehlé klenuté jeskyně zalité ranním světlem, které Safiřiny šupiny odrážely a vytvářely tak tisíce malých zářících flíčků napříč celou slují. Eragon se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že za nimi není žádná stěna, pouze ústí jeskyně a dechberoucí výhled do krajiny.
Mladý Jezdec se zašklebil. Nikdy jej nenapadlo, že by mohl Galbatorix schovat doupě ra’zaků pomocí kouzel. Id.iote! Příště se budeš muset polepšit, pomyslel si. Uvědomil si, že když bude Galbatorixe podceňovat, poskytuje mu skvělou příležitost, jak je všechny zabít.
Roran zaklel a řekl: „Příště mě varujte, než zase uděláte něco takového.“
Eragon se předklonil a uvolnil si nohy ze sedla, přičemž ostražitě pozoroval okolí, jestli se odněkud neočekávaně nevynoří nebezpečí.
Do jeskyně se vstupovalo oválným otvorem, asi padesát stop vysokým a šedesát stop širokým. Následně se prostor rozšiřoval do zhruba dvojnásobné velikosti a končil na dostřel luku hromadou tlustých kamenných deskami, které se o sebe nejistě opíraly a vypadaly, že se každou chvílí zbortí. Podlaha pokrytá prachem a zbrázděná rýhami svědčila o tom, že odtud často vylétávají a také se vracejí lethrblaka. Podobné tajemným klíčovým dírkám se z jeskyně rozbíhalo pět nízkých chodeb prorážejících její stěny lomenými oblouky dost velkými na to, aby vyhovoval i Safiře. Eragon opatrně prozkoumal tunely, ale spatřil jen neproniknutelnou tmu, díky níž se zdály být opuštěné, což si rychle ověřil svou myslí. Z hlubin Helgrindu se ozývalo podivné a nesrozumitelné bručení, naznačující, že tam kdesi ve tmě odehrávají tajuplné události. Poblíž kapala voda. K šepotu se přidával také Safiřin hlasitý dech, který vyplňoval celý prostor. Nejzřetelnějším znakem jeskyně byla však směsice vůní, která ji prostupovala. Převažoval pach studených kamenů, nicméně Eragaon zaznamenal i závan vlhkého vzduchu a zeminy, ale také něčeho mnohem horšího - odporně nasládlý zápach hnijícího masa.
Uvolnil pár posledních řemínků a přehodil pravou nohu přes Safiřiny trny, takže jí mohl pohodlně seskočit se zad. Roran provedl na opačné straně totéž.
Než stačil svůj úmysl dovést do konce, zaslechl Eragon mezi šepotem i něco jiného, zvuk, který mu trhal uši - spoustu úderů, jako by někdo bouchal kladivy do kamene. O chvilku později se zvuk ozval znovu. Oba se Safirou zadívali směrem, ze kterého přicházel.
Z lomeného průchodu se vynořil ohromný temný stín. Vypouklé černé oči. Sedm stop dlouhý zobák. Netopýří křídla. Nahé a holé tělo s vlnícími se svaly. Spáry jako ocelové hroty.
Safira se zakymácela, jak se snažila vyhnout lethrblaka, ale bezúspěšně. Stvůra se řítila k jejímu pravému boku, Eragonovi se zdálo, že by se svou silou a zběsilostí mohla vyrovnat lavině.
Díky nárazu, který jej poslal na druhou stranu jeskyně, neměl tušení, jak se následující události ve skutečnosti staly. Náraz jej odhodil na druhý konec jeskyně. Jeho bezhlavý let skončil stejně náhle, jako začal, když zády narazil do něčeho tvrdého a hladkého, dopadl na podlahu a podruhé se uhodil do hlavy.
Tento poslední náraz vyrazil zbývající vzduch z Eragonových plic. Omráčený ležel zkroucený na boku, lapající po dechu a snažící se znovu získat kontrolu nad bezvládnými končetinami.
Eragone! zařvala Safira.